9. Jak správně reprezentovat?

01/12/2023

Občas mám čest doprovázet svého manžela na nějaké setkání...


On vlastně celé dny nedělá nic jiného, než že někoho navštěvuje. Někdy mě tedy vezme s sebou a necítí se pak tolik sám. A také nemusí konverzovat jenom on. Táhnu to za něj. Což je fajn, protože já moc ráda poznávám nové lidi, poslouchám je a vnímám. Jako bych nasávala jejich osobnost a říkala si, co si tak o nich asi říkám? To mě moc baví.

🥳

Navíc si můžu dovolit hloupé otázky. To nikoho nepobouří. K pí velvyslancovým to jaksi patří. Stejnou hloupou otázku si pan velvyslanec dovolit nemůže. I když by rád. K němu to jaksi nepatří, on by pobouřil. Tyhle věci jsou tedy na mně a já si to dobrovolně užívám. Máme to s Jeho Excelencí hezky rozdělené.

🚻

Hostitel, či hostitelka uvede návštěvy do reprezentativních prostor, které jsou krásné, aby bylo jasno. A jasno se každému udělá.

Třeba jako když se navštíví ten úchvatný dům, ve kterém bydlí svatý Petr na náměstí, které je pro jistotu také pojmenováno po něm, aby nikdo nepochyboval o správnosti adresy, tak se mu rozsvítí hned po příchodu v prvních dveřích.

Koukne kolem, sklopí hlavu a, hle, vidí kruh. Nádherný kus kamene s ještě úchvatnější barvou.

🪨

Ten šutřík se jmenuje porfyr. A je to nejtvrdší kámen na světě. Tenkrát ho přitáhli z veliké dálky a mnoho lidí ho řezalo a řezalo, aby měl pěkné kulaté rysy. A pak se mnoho dalších lidí šlo koupat kamsi do moře a vytáhlo desetitisíce takových speciálních šneků, kterým se navrtali domečky, vycucli se z nich vnitřnůstky, naředili se ještě s něčím (nebudu vám říkat s čím, poněvadž je to tajemství ㊙️) a z toho všeho nakonec vznikla neobyčejně krásná barva, které se říká purpur. Neboli nach. A na tu jen tak někdo neměl. Na obarvení kila vlny deset tisíc šneků! Takže aby bylo úplně jasno, náš milý porfyr vymáchali v purpuru a on tam teď nehnutě po staletí ukazuje, že tady je to vážně velkolepé.

💪

Jednou jsme byli pozváni na večeři k jisté ambasadorce. Má moc hezkou rezidenci v nejkrásnější části Říma Trastevere. To pozvání bylo speciální, neb bylo dlouho dopředu avizováno, že je pro mne. A můj muž tam bude pouze jako doprovod. Paní velvyslankyně prý miluje operu. Těšila jsem se. Dokonce jsem z toho byla až rozechvělá. Taková událost!

Pár dní předem přišla pozvánka. Pro pana Kohouta a jeho ženu Kohoutovou, což mě malinko znejistilo, ale ne moc, jistě se najde způsob, jak se rychle přejmenovat, abych se mohla své speciální příležitosti účastnit!

Přijeli jsme před dům, sluha nás dovedl do přijímací místnosti, kde sice nebyl porfyr ani purpur, ale zato tam bylo několik noblesních lidí, se kterými jsme se postupně seznámili. Jedna cestovatelka z usa, která v Římě žije už šedesát let, jeden manželský pár, který má děti na univerzitě v Yale a tatík hraje skvěle vodní polo, jedna slečna z rodu Colonny, která zrovna tvoří film o nějaké dámě a ještě jiná dáma, taktéž filmová tvůrkyně, jež píše scénář k romantické komedii.

Bylo to silné. Jejich hlasy, jejich ega, jejich příběhy, jejich dovednosti, jejich prosazování. Cítila jsem se úplně stejně maličká jako naše republička, co se choulí kdesi mezi Alpami, obrem Němcem, suverénním Polákem a neochvějným Slovákem. A znovu (pokolikáté již?) jsem si uvědomila, že se skromností nikam nedojdu.

Pokoušela jsem se vyprávět o Wolfu Ferrarim a jeho opeře Il Segreto di Susanna, Zuzanino tajemství, jsouc fascinována tím, že lze zkomponovat operu o takové blbosti, jakou je tajné kouření cigaret. Bez reakce. Marně mi pak můj muž říkal: "Dosáhla jsi toho v životě víc, než oni všichni dohromady."

I když vám svatý Petr nezašle pozvánku, běžte ho navštívit, stojí to za to. Jen počítejte s tím, že tam nikdo nepočítá s takovou velkolepostí a po kamenu se tam šlape jedna radost. Porfyru to ale nevadí. Jen tak někdo ho neošlape.